Dolů | Předchozí | Další

Vratislav Filler

Kacíři

Povídka byla napsána ve dnech 8-9.11.2002. Dolaďováno do 17.11.

0.

Dnes ráno se mi přihodila podivná věc. Služební vozidlo se porouchalo a musel jsem zavolat náhradu. Když jsem vůbec poprvé za dobu, co ve svém domě bydlím, nastupoval do vozu až na ulici, všiml jsem si, že se zarostlým chodníkem vine pěšina. Kde se tam jen mohla vzít? Žádný rozumný člověk by přece nechodil pěšky…

I.

Příběh Anny Petránkové a Arnošta Houdka začal toho večera, kdy Anna navštívila koncertní sál Rudolfina.

Mozartovo Requiem bylo provedeno báječně, ani drobné kolísání hlasu jedné ze sólistek Anně zážitek neovlivnilo. Vše se ale pokazilo při následujícím posezení v nedalekém baru.

Její společník, přítel a šéf, doktor práv Karel Siegfried byl jako vždy dokonale oblečen i upraven, jak se ostatně na spolumajitele prosperující firmy sluší. Po dezertu řekl Anně, ať zavře oči. Když tak učinila, ucítila Anna, jak jí něco navléká na prst. A když oči otevřela, spatřila na svém prostředníčku zlatý prsten ozdobený syntetickým diamantem velikosti skoro neuvěřitelné. "Má dvacet sedm karátů," řekl Karel. Přesně tolik, kolik je mi dneska let, pomyslela si Anna a usmála se. "To sis nemusel dělat takovou škodu," odpověděla a nechala se decentně políbit. Tichá hudba v baru lehce zesílila, řídící počítač vložil "Happy birthday to You," a nenápadně se vrátil k předtím hrané sonátě.

"Všechno nejlepší k tvým krásným narozeninám!" usmál se Karel, a pokračoval: "Mám pro Tebe ještě dvě novinky."

"Můžu hádat?" zeptala se Anna.

"Myslím, že ani na jednu nepřijdeš." Karel se zatvářil tajemně jak hrabě Monte Christo v nedávno uvedené reklamě na sušenky D'Iff.

"Vážně?"

"Vážně. Ale klidně to zkus."

"Dobře. Tak…" Anna se zamyslela jen krátce. "Vezmeme se už zítra."

"- Ne."

"Ale to je škoda. Tak mi přidělíš jiné služební esvéčko," Anna si vzpomněla na hrůzu, kterou musí používat při každé ranní i odpolední mši.

"Taky ne, to bych si tvoje svauto musel vzít sám. Dáš se podat?"

"Jen mi napověz."

"Dobře: Zítra na poradě ode mě dostaneš přidělenou svojí první…" Karel se odmlčel. A Anna už věděla: "Samostatnou obhajobu!" vykřikla nadšeně. "To je skvělé! A jaký to bude případ? Řekneš mi to hned?"

"Nechej se překvapit. A pak je tu druhá věc: Přijali mě do speciálního kursu evropského správního práva. Získám certifikát na mezinárodní kauzy."

"A kdo ten kurs pořádá?"

"Správní univerzita v Bruselu. Je to roční stáž. Odjíždím za týden." Anna se přestala usmívat. "Ty nemáš radost?" Karel se zatvářil starostlivě jako Matka Tereza v reklamě na klonaci záložních jater: "Vždyť tím dosáhnu nejvyšší právnické akreditace."

"A co svatba? Přece jsme se měli za pár měsíců vzít. A co svatební cesta do Antarktidy?"

"Ten kurs se vypisuje jednou za dva roky. Přijímají jen pár lidí. Ti se pak stanou zástupci mezinárodního soudního tribunálu v jednotlivých zemích. Kdyby na tom náš starý Emela nebyl tak zle se zdravím, vůbec by to pro nás nevyhlásili. Taková nabídka se neodmítá."

"Ale…"

"Víš, co jsme si před rokem řekli: Nejdřív profese, potom svatba. A to platí i pro tuhle nabídku."

Anna se rozplakala, pak z posledních sil vyhrkla: "Jsi příšerný sobec!" a utekla z baru. Řídící počítač vložil do právě přehrávané sonáty několik taktů smutečního pochodu.

Anna reflexivně seběhla do podzemních garáží pod Rudolfinem. Až tam si uvědomila, že tentokrát výjimečně nejela svým svatým autem (svautem), ale sdílela mši se svým šéfem. Bylo to takové zvláštní, intimní, Anna nikdy předtím nejela svautem jinak než sama. Ale teď byl zážitek ze sdílení svauta zapomenut, Anna si musela zavolat svataxini. Chtít tuto službu na počkání nebylo obvyklé, takže musela více než čtvrt hodiny čekat v horním patře garáží. Doufala přitom, že jí Karel třeba bude hledat a najde jí, než svataxině dorazí. Nestalo se.

Teprve při modlitbě ve svataxini si Anna uvědomila, že Karel měl pravdu. Dle základních pravidel žití je trvalý vzestup lidstva závislý na schopnostech každého jednotlivce. Proto je nutné, aby její přítel dal přednost kariéře před láskou. Chybu udělala ona. Musí si s Karlem zítra promluvit ještě než začne porada. Bude se kát. Omluví se a Karel jí odpustí.

Ale když Anna dojela domů, nemohla usnout. Musela si vzít tři prášky na spaní. Proto se ráno probudila později a nemohla se vydat včas na ranní mši. Vyrazila s půlhodinovým zpožděním.

Anna nemusela své svauto řídit, automat vedl vůz v proudu odpovídajícím jeho konstrukční rychlosti, což v tomto případě znamenalo pruh pravý, nejpomalejší. Anna stiskla několikrát tlačítko "spěch", ale vůz se do prostředního pruhu odmítal zařadit, Anna už měla vyčerpán měsíční zrychlovací kredit. Ke všemu ještě rádio ohlásilo zácpu na jedenácté radiále. Anna byla neklidná. Vyrazila na mši později a teď to vypadalo, že se všechno ještě protáhne. Za několik minut svauto zpomalilo. Někde před Annou byla mše svedena do jednoho pruhu. Anna si v tu chvíli přála, aby mohla mít alespoň nižší svěcení - inkviziční svauta s modrými majáčky kličkovala zácpou bez větších potíží. Zato svauta běžných lidí se plazila pomalými přískoky, Annin služební svatostánek nevyjímaje. Občas se kolem ní protáhl nějaký pirát s falešnou svátostí, jehož automaty ostatních považovaly za inkvizitora, případně se trvale volným levým pruhem prohnala limuzína s vyšším svěcením. Ani poslech stanice střídající jásot nad posledními ekonomickými výsledky s reklamami na nová svauta Annu tentokrát neuklidnil. Snad se Karel už tolik nezlobí, uvažovala si Anna. Pomyslela si, že jeho náladu určí z toho, nakolik jí jako šéf na poradě setře.

Když Anna projížděla jednopruhovým hrdlem mše, měla už nejmíň hodinové zpoždění. A když dorazila do kanceláře, ranní porada už skoro končila.

"Á, naše elévka," prohlásil Karel ironicky, jakmile Anna tiše zaplula do svého křesla. Jako rozzlobený šéf působil ještě nepříjemnějším dojmem, než včera jako namyšlený milenec. Anna si pomyslela, že se zlobí dost, odkašlala si a co nejneutrálnějším tónem prohlásila: "Omlouvám se, trochu jsem zaspala. Navíc jsem měla smůlu a ranní mše se protáhla."

"Tak ranní mše se ti protáhla," pousmál se Karel ošklivě. "Patrně by sis měla napojit budík na dopravní kázání, abys věděla, který den bude tvá modlitba prodloužena o dopravní zácpu. Za pozdní příchod na poradu ti strhnu dvě stě padesát Euro." Kanceláří se ozval tichý šepot, kolegové začínali tušit, že v tomhle nebyl jen pozdní příchod. Anna se ve svém křesle stávala menší a menší. A šéf pokračoval ve své zdrcující jízdě: "Přesto jsi přišla ještě natolik včas, abych ti mohl přidělit práci. Vím, že toužíš po samostatné obhajobě. A protože se tak ráda modlíš v dopravních zácpách, dostaneš případ týkající se právě mší: Kauza Houdek!" Karel poslal na monitor Anně základní údaje o případu. Ta na svou obrazovku jen krátce pohlédla, vyskočila z křesla a vybuchla: "To je jenom formální kauza! Náboženská! A předem prohraná!"

"Žádná kauza není předem prohraná, říkával profesor Stegervald," prohlásil Karel: "Někdy ani kauza formální. Stání je příští středu. A mysli na to, že je to tvůj první samostatný případ, takže mě neotravuj s konzultacemi. S žádnými! Prostě tu pro tebe nejsem, jasné?"

"Jasné," špitla zdrcená Anna. Teprve teď přestal Karel provrtávat Annu pohledem a klidným hlasem ostatním oznámil, že porada je skončena.

Anna zůstala sedět v křesle, zírala na monitor a náladu měla prachmizernou. Zasedačka se rychle vyprázdnila, jen u druhého konce stolu si starší kolega doktor Kadeřábek tiskl nějaké podklady, určitě proto, aby si je prostudoval při odpolední mši. Ve svautech nebyla zabudována žádná zařízení, která by mohla řidiče při modlitbě rozptylovat. Anna si vzpomněla na citaci ze starého dopravního evangelia: "Řidič je povinen sledovat dopravní situaci a věnovat se plně řízení vozidla." Doktor se ve svém svautě dopravní situaci určitě věnovat nebude. Naštěstí inkvizice tento přečin příliš často nestíhá a skoro nikdy netrestá.

Tiskárna přestala chrlit papíry, Doktor Kadeřábek je posbíral, a když procházel kolem Anny, řekl: "Ten tě teda sejmul, stalo se něco?"

"Nic, co by vás mohlo zajímat," odsekla Anna.

"Tak promiň, ne tak zhurta. Ale měl bych pro tebe radu ohledně Houdkovy kauzy."

"Poradím si sama." Annin hlas byl stále kusem ledu.

"Myslím, že ti to pomůže. Neřeš to formálně, přejdi na plnou obhajobu."

Anna otočila hlavu: "Nemám právní důvod."

"Ale máš. Houdek je recidivista a tak má na plnou obhajobu nárok."

"A jak to víte?"

"Před třemi roky jsem ho formálně obhajoval v případě útěku od dopravní nehody. Pošlu ti podklady." Doktor odešel a ponechal Annu v zasedačce docela samotnou.

Za několik hodin přišel Karlovi Siegfriedovi následující mail:

II.

Arnošt Houdek byl stíhán na svobodě. Anna seděla ve svém služebním svautě, v aktovce měla uložené úřední svolení k hovoru s klientem a nechala se unášet po třetím okruhu směrem ke klientově bydlišti. Díky navigačnímu systému se Anna vůbec nemusela starat o to, kde klient bydlí a kudy k němu svauto pojede. Ostatně, i kdyby se jakýkoliv řidič o svou polohu na dálnici zajímal, měl by smůlu. Protože každé svauto vždycky ví, kde se právě nachází, postrádá okolí dálnice jakékoliv směrovky či ukazatele.

Provoz byl k večeru ještě celkem živý, svaut ale nebylo tolik, aby se vytvořila zácpa. Za okny Annina vozu ubíhala do dáli protihluková bariéra zdobená reklamami a pravidelně přerušovaná neoznačenými nájezdy a sjezdy. Svauto si to svištělo rychle. Anna se tak mši nevěnovala ani půl hodiny, když svauto opustilo dálnici. Ještě několik set metrů a vůz zastavil. Navigační systém dovedl Annu přímo před činžák, v němž měl Arnošt Houdek bydlet.

Anna si představovala, že zatvrzelý kacíř, jakým měl její klient být, bude vypadat nejmíň jako Quasimodo z nedávno uvedené reklamy na čokoládová 3d puzzle ve tvaru chrámu Matky boží v Paříži, a byla tak velice překvapena, když jí otevřel docela tuctový mladík v jejím věku.

"Dobrý den, jsem vaše obhájkyně, Anna Petránková," řekla Anna větu, na jejíž pronesení se už několik let těšila, a podávala svému klientovi ruku.

"Vy jste se se mnou neměla vůbec setkat," ucukl Arnošt Houdek zděšeně: "Teď mi ke všemu připočtou ještě ovlivňování obhájce." A pokusil se zabouchnout dveře bytu.

"Ale ne, nebojte se." Anna vrazila do zužující se štěrbiny zavíraných dveří botu. "Získala jsem pro vás právo na plnou obhajobu, jejíž součástí je i přímý styk s obhájcem."

"Nepovídejte."

"Ale ano."

Arnošt Houdek váhal jen chvíli: "Tak v tom případě pojďte dál."

Když klient Annu usadil ve svém nepříliš bohatě zařízeném obýváku a nabídl jí sklenici minerálky, mohl začít rozhovor. "Mám pro vás několik otázek, které mi umožní vést účelně obhajobu," začala Anna s hovorem. "Cítíte se vinen ve smyslu obžaloby?"

"Jak přesně ta moje obžaloba vůbec zní?" odpověděl Arnošt Houdek otázkou. Anna se podívala do lejster, která si po vzoru doktora Kadeřábka vytiskla, a z jednoho papíru ocitovala: " 'Obžalovaný se do zaměstnání nepřepravoval nejefektivnějším způsobem, čímž se dopustil svatokrádeže. Benzín, který i nadále dostával od svého zaměstnavatele, neprojezdil ve služebním svautě, ale prodal třetí osobě, čímž se dopustil ohrožování ekonomických zájmů země.' Cítíte se vinen svatokrádeží?"

"Necítím."

"A ohrožováním ekonomických zájmů země?"

"Také ne."

"Takže jste ve spise popsané trestné činy nespáchal?"

"Možná že ano, možná že ne." A Arnošt Houdek se zatvářil neústupně.

"Můžete mi to nějak vysvětlit?" zeptala se Anna, která teď ničemu nerozuměla.

"Jistěže můžu. Ale je to na dlouhé vyprávění a musíte mi slíbit, že mě nebudete přerušovat."

"Dobrá, mluvte."

Arnošt si nalil ještě trochu minerálky, upil, a začal vyprávět: "Určitě víte, že jsem byl před třemi lety odsouzen za způsobení dopravní zácpy k zaplacení dost mastné pokuty."

"To vím, pokračujte."

"Ale asi nevíte, co přesně se tehdy stalo. Jako vždycky jsem se účastnil odpolední mše. Jel jsem z práce domů, běžně mi to trvalo tak hodinu a půl. A hned po odjezdu z práce jsem vletěl do řetězové bouračky. Ten den byl obzvlášť silný provoz, navigační systém zkolaboval a v jednom místě se srazilo asi dvacet aut. V takovém případě se má místo nehody zajistit a počkat na odtahovku, jenže já měl špatný den. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem vůbec nevěděl co dělám, vyskočil jsem se svauta, dal mu pár kopanců a pak od bouračky vztekle utekl. Bylo to zrovna na nájezdu, takže jsem se brzy dostal do normálních městských ulic. Když jsem se uklidnil, chtěl jsem si vzít svataxini a vrátit se zpátky. Ale zjistil jsem, že kreditku mám v autě. Tak jsem se pokoušel najít cestu zpět k svautu pěšky. A když jsem šel asi pět minut, zjistil jsem, že stojím před svým domem. To mě tak dodělalo, že jsem vlezl do bytu, dal si pár panáků a usnul. Co na tom bylo nejdivnější: Celá ta pěší anabáze mi netrvala dýl jak třicet minut. Hned druhý den mi zavolala inkvizice, že jsem svým nezodpovědným chováním zablokoval mši v půlce města. Donutili mě zaplatit škodu. Ale od té doby jsem začal na modlitby kašlat. Chodil jsem do práce pěšky a svautem jsem jezdil jen s poukázkami pro benzín. A teď na to někdo přišel a ohlásil to jako svatokrádež."

Anna už během vyprávění chtěla svého klienta přerušit, ale ten jí posunky stále zadržoval. Až teď mohla promluvit: "To, co jste mi řekl, je nesmysl. Když někam jedete svautem hodinu a půl, nemůžete tam dojít pěšky za třetinu té doby."

"Mě to taky přišlo divné. Ale opravdu se to stalo. Obžalovali mě z kacířství. Vyhodili ze zaměstnání. A to jen proto, že jsem objevil způsob, jak se do práce dostat rychleji než svautem."

"Vymýšlíte si. Svauto je jediný způsob, jak se někam dostat."

"Ale kdepak. Něco vám ukážu." Arnošt Houdek zmizel v sousední místnosti, aby se vzápětí vrátil s podivnou rolí papíru a tenkou knížkou. "Tohle je mapa Prahy," říkal, zatímco rozvinoval roli. Papírová plachta zakrývala celý stůl a byla pokryta jemnou, pro Annu naprosto nečitelnou kresbou. "Jak vidíte, je hodně stará, nejmíň padesát let," navázal zatím Arnošt. "I když se město hodně změnilo, velká část kresby pořád platí. Víte třeba o nějaké významné budově, která je stará víc než padesát let?"

Anna se nezmohla na jinou myšlenku, než že tenhle klient je blázen. Ale se vzpomínkou na včerejšek odpověděla: "Třeba Rudolfinum." Arnošt vzal knížku, chvíli v ní něco hledal, pak se sklonil nad papírovou plachtu, brousil prstem po mapě a nakonec ukázal: "Tady. Přečtěte si ten nápis." V jednom čtverečku Anna skutečně spatřila drobný nápis Rudolfinum. "Tak vidíte. A podle téhle mapy jsem zjistil, že svauta nás vozí po zbytečně dlouhých trasách."

Anna už nerozuměla ničemu: "To jsou hlouposti pane Houdek. Jestli budete něco takového tvrdit před soudem, tak vás možná zavřou na doživotí do blázince."

Arnošt Houdek zrudl: "Jestli mi to nevěříte, milá paní obhájkyně, tak opravdu nemá smysl, abyste mě obhajovala a nebo tady vůbec ještě byla!"

Anna vyskočila od stolu: "Zatím jste mi tu napovídal pěknou snůšku nesmyslů. Ale za prvé, vy obhájce potřebujete, a za druhé, já vás obhajovat chci, rozumíte? A k tomu potřebuji, abyste mi řekl pravdu, mluvil k věci a takhle si nevymýšlel."

"Já si nevymýšlím. Můžu vám všechno dokázat!"

"Ano? Tak dokazujte." Anna si zase sedla.

"Ale teď to nejde. Přijeďte v sobotu v sedm hodin ráno a já vám převedu, jak chodím do práce."

"Proč v sobotu a tak brzo?"

"Protože bude světlo a nebude takový provoz. Přijedete?"

"Co s vámi můžu dělat. Přijedu."

"A vemte si kabát a pohodlné boty. Zatím nashledanou." Arnošt Houdek vstal a vyprovodil svou obhájkyni ke dveřím. Anna se ve vchodě ohlédla a podívala se svému klientovi do tváře. Arnoštův pohled byl zlověstný. Snad skrývá nějaké tajemství, ale daleko spíš je to blázen, pomyslila si Anna a rozloučila se se svým klientem.

III.

V sobotu krátce po sedmé zastavilo Annino služební svauto před Anoštovým domem. Klient už na svou obhájkyni čekal, na rameni měl brašnu a pod paží srolovanou mapu Prahy. Když Anna vystoupila, ukázal na svoje svauto a řekl: "Nejprve vám předvedu, jak jsem jezdil do práce svautem. Račte přistoupit, budeme se modlit společně."

"To nemyslíte vážně," oponovala Anna: "Nejste žádný můj přítel, abyste se mnou mohl být v jednom svautě!"

"Však vás neubude," odpověděl Arnošt a už se soukal do vozu: "Tohle vozítko je pro víc lidí, než jen pro jednoho." Anna nevěřícně zírala na neobvyklé uspořádání sedadel, které skutečně umožňovalo sezení čtyřem nebo možná pěti lidem. "Málokdo ví, že to u většiny svaut jde," pravil ještě Arnošt. "Naštěstí nemám nejnovější vůz. Tak nasedejte," vyzval Annu, které přenechal místo na straně spolujezdce. Obhájkyně do vozu neochotně vlezla a počkala, až Arnošt naprogramuje cílovou destinaci. Vůz se zakrátko rozjel a na nejbližším nájezdu vjel na okruh. Svauto se spolu se stovkami dalších řítilo po šestiproudé dálnici. Cesta probíhala mlčky. Minuli asi dvanáct nájezdů, na jednom sjeli, pak vyjeli na jinou dálnici. Rozhlasová stanice se chvástala, že výroba svautomobilů v posledním roce navýšila o dvě procenta a za totéž období přibylo na kontinentě jeden tisíc devět set šestnáct kilometrů dálnic. Mimoto hlasatel informoval, že na třetím okruhu je mše opět svedena do jednoho pruhu a tak je třeba počítat se zdržením. Arnoštova svauta se to naštěstí netklo, vůz zakrátko vjel do podzemních garáží.

"Tady jsem pracoval," řekl Arnošt, když svauto zastavilo. "Podívala jste se na hodinky?"

"Myslíte, když jsme se rozjeli?" zeptala se Anna, stále tísněná skutečností, že je v jednom svautě s cizím člověkem.

"Samozřejmě, když jsme se rozjeli," odpověděl trošku nevrle Arnošt.

"Snad se nemusíte hned zlobit. Bylo sedm hodin pět minut."

"Takže cesta nám trvala osmdesát sedm minut," řekl Arnošt: "Teď můžeme vystoupit."

"A co budeme dělat?"

"Půjdeme zpátky pěšky."

"To si děláte legraci. Podle doby cesty a rychlosti jízdy odhaduji, že bysme šli tak týden."

"Uvidíte, jak dlouho půjdeme. Podívejte se na hodinky."

"Je osm třicet pět," řekla Anna a vystoupila. Arnošt zajistil svauto a ponechal ho v garážovém stání. Oba nyní vystoupili na povrch. Byl jasný den, slunce svítilo naplno. Anna stála ve dveřích a dívala se nedůvěřivě kolem sebe. Ulice vypadala jako každá jiná: čtyři jízdní pruhy, zarostlé chodníky a vysoké protihlukové zdi osazené hustě billboardy, za nimiž občas vykoukla nějaká ta střecha. Jen provoz byl kvůli ranní hodině svátečního dne velice slabý.

"Tak jdeme," vytrhl jí z rozjímání Arnošt. Uchopil Annu za ruku, rozhlédl se, a převedl jí přes prázdnou ulici. Vydali se ulicí ve směru, jímž přijeli. Chodník byl zakrátko tak rozbitý, že si troufli jít po vozovce a uhýbali občas projíždějícím svautům. Ulice vytrvale stoupala. Po několika minutách chůze se Anna ozvala: "Zatím to opravdu vypadá, že půjdeme podél silnice celý týden."

"Nebojte se," odpověděl Arnošt, "Za chvíli odbočíme." A skutečně. Po pár desítkách metrů narazili na vedlejší silnici. Už léta nepoužívaná cesta byla zasypána horami odpadu, mezi nimiž se vinula vyšlapaná pěšinka. "Tudy to mám nejblíž," řekl Arnošt. Obhájkyně zalapala po dechu, ale šla dál. "A teď vám ukážu něco, co jste asi ještě neviděla," dodal její klient. Prošli kolem zdi, vystoupali pár schůdků. a najednou se před nimi rozevřel široký výhled. Arnošt rozhodil rukama, jako by celé panorama patřilo jemu: "Tak tohle je Praha," řekl.

Kam oko dohlédlo, protínaly krajinu dálnice, tu vyzdvižené nad terén a nesené štíhlými sloupy, tu se propadající pod zem v portálech četných tunelů. Občas se z husté spleti asfaltových stuh tyčila kostka osamělého mrakodrapu. Místy se vyskytovaly i enklávy menších domků, činžovních či rodinných, od nichž vždy vedlo několik přivaděčů k nejbližší estakádě. Vcelku živý provoz na mnohaproudých dálnicích kontrastoval s pustotou na přivaděčích, kde jen tu a tam projelo nějaké svauto. Slunce svítilo o sto šest, ale kromě šedé a žluté nebylo vidět žádné barvy. Nad vším se vznášel nezaměnitelný zápach páleného benzínu a nafty smíchaný s vůni katalyzátorů a osvěžovačů vzduchu. V nižších polohách se město docela ztrácelo v šedožlutém oparu, daleko na obzoru z kouře vystupovaly nějaké vyšší mrakodrapy. A přímo uprostřed údolí vystupoval ze smogu vrchol ohromné kovové kupole.

"Co je támhleto?" zeptala se Anna a ukázala na kupoli.

"To je městská památková rezervace s filtrovanou atmosférou. Výfukové plyny se odvádějí do okolí. Vy jste si myslela, že nad Pražským hradem je modrá obloha až ke hvězdám?"

"To jsem si teda myslela," řekla Anna a zírala na město, o němž měla doposud docela jinou představu. Arnošt jí tam ale dlouho nenechal: "Pojďme," řekl, "ať jsme rychle doma."

Opustili rumiště, sešli několik schodišť, na jednom místě museli dokonce slézt po žebříku. "Ten jsem sem dal já," řekl Arnošt, když Anně pomáhal dolů. Ještě jednou odbočili, sešli poslední schůdky a najednou byli v docela obyčejné vilové čtvrti. Ušli několik bloků, dvakrát odbočili a byli zase na nějaké hlavní ulici. Pár svaut projelo, viděli, jak jedno vjíždí do garáže před vilou, chodce žádné nepotkali. Když se Anna podívala do jedné boční ulice, zahlédla na jejím konci oranžový kontejner. Připadal jí nějak povědomý, ale tento den byl už tak podivný, že myšlenku rychle opustila. Arnošt jí ostatně vedl dál, spěchal a procházka začínala být docela dlouhá, šli už určitě dvacet minut, Anna nebyla na takové štreky rozhodně zvyklá.

Znovu odbočili z hlavní ulice, z boční uličky přešli na dlážděný chodník a z něj odbočili na vysoký val. Na něm Anna málem zakopla o téměř zarostlou úzkou lištu, pak o další, musela jich postupně překročit celkem šest. "Co to je?" zeptala se Arnošta. "To jsou koleje," odpověděl. "Kdysi po nich jezdily vlaky." Anna slovům 'kolej' a 'vlak' vůbec nerozuměla. Arnošt se na ní podíval, vyčetl jí z tváře nepochopení a dodal: "Tím se přepravovali lidi z místa na místo. Hromadně a bez modlení. Prostě po těch kolejích jezdilo něco jako svauta, ale pro stovky lidí najednou." Sestupovali po náspu dolů. Arnošt opět chytil Annu za ruku: "Teď pojďte opatrně, je vidět, že nejste zvyklá chodit." Anna mu odepřela: "Sejdu to sama." Arnošt pokrčil rameny a pustil jí.

Za náspem přešli po zvetšelé lávce potok, podešli dvě dálnice a vstoupili do čtvrti činžovních domů, postavené nejspíš v první polovině dvacátého století. Arnošt prodloužil krok. "Už budeme doma," řekl, odbočil za roh a skutečně, o dva domy dál stálo před vchodem Annino služební svauto. "Jsme tady, kolik je hodin?"

"Devět nula devět," řekla Anna, když se podívala na hodinky. "To znamená, že jsme šli…"

"Třicet čtyři minut. Včetně nejmíň desetiminutové zastávky na kopci."

"Ale," Anna byla docela šokovaná, "jak je to možné?"

"Jak jsem vám říkal, svauta nás vozí zbytečnými oklikami."

"To přece nemůže být pravda," řekla Anna. Pak její hlas ztvrdnul: "Udělal jste si ze mě nějakým způsobem legraci. Jestli vás ještě přijdu navštívit, tak jedině v doprovodu psychiatra. A teď mi dovolte, abych se trošku pomodlila. Nashledanou." Anna se otočila, nasedla do svého svauta a odjela.

Rádio hlásilo, že na vnitřním okruhu je třeba počítat s uzavřením dvou tunelů. Annino svauto patrně nemělo problém se zmíněným úsekům vyhnout, ale za jakou cenu? Anna zuřivě přemýšlela. Navíc se jí několikrát vrátila letmá vzpomínka místo, které jí při vycházce přišlo povědomé. Ten oranžový kontejner už nedávno někde viděla… Ale teď jsou důležitější jiné věci, které může objasnit její domácí počítač.

Vrátila se domů, což příliš dlouho netrvalo, bez váhání vběhla do domu a zapnula počítač. Vyhledala si názvy lokalit bydliště a pracoviště svého klienta. Lib12… a Pro87… A hleďme: Annino bydliště mělo kód začínající také na Lib, čísla však byla docela jiná.

Potom Anna zkusila v právnickém slovníku vyhledat termín 'mapa'. Počítač jí odměnil zvláštní definicí: Mapa (zast.) Zobrazení zemského povrchu nebo jeho části sloužící v minulosti k navigačním účelům. V současnosti plně nahrazeno navigačními systémy, ve zvláštních případech geografickými informačními systémy. Znalost čtení map se pro běžné občany řadí mezi "zbytečné".

Co jsou to znalosti pro běžného občana 'zbytečné', s tím měla Anna jako právnička už zkušenosti. Prakticky šlo o informace ne sice utajované, pouze z mysli lidí trvale vyplavované pomocí reklam. Tyto informace byly nahrazovány informacemi 'nezbytnými', tedy povětšinou posledními reklamními nabídkami. Anna už několikrát spolupracovala na formálních případech týkajících se reklamního trhu. Když se zjistilo, že reklama podprahově podsouvá občanům zbytečné informace, musela být z médií stažena.

Jaký má ale z definice zbytečná schopnost jejího klienta číst mapy důsledek pro tuto kauzu? Neodhaluje se tu ještě daleko hlubší protizákonné jednání, než jaké vůbec obžaloba uvažovala? A stále je tu Arnoštův důkaz, že tatáž vzdálenost se někdy dá pěšky urazit za třikrát kratší dobu, než ujet svautem. Příliš mnoho otázek. A příliš málo odpovědí. Anna se rozhodla: Musí znovu za svým klientem. Ví daleko víc, než jí řekl. Navíc je to zvláštní člověk. Takže nejlepší bude, když tam zajede hned.

Než Anna před vilou nastoupila do svauta, rozhlédla se kolem sebe. Na nedalekém rohu stál oranžový kontejner, jaký se jen tak často nevidí. Anna došla až k němu. Ulice, její ulice, se zde lámala pod ostrým úhlem a vedla dál až k výjezdu na hlavní silnici. Anna docela zapomněla na cestu svautem. Když došla na hlavní třídu, podívala se zpět do uličky: Ano, přesně totéž viděla právě před hodinou. Anna vyrazila po rozbitém chodníku u hlavní silnice. Svaut od rána přibylo, po asfaltu se už jít nedalo. Chvíli hledala tu vedlejší uličku, vyzkoušela dvě, ale až třetí měla ten správný dlážděný chodník. A na jeho konci násep s kolejemi. Teď už to bylo jasné. Stejně jasné, jako to, že po dalších pěti minutách zazvoní na dveře bytu svého klienta. A že tam dojde pěšky.

IV.

Arnošt se ve dveřích zatvářil velmi překvapeně. Anna ho však vůbec nepustila ke slovu, její první slova byla: "Já jsem přišla pěšky!" a hned na to vychrlila palbu otázek: Jak to, že umí číst mapy, jestli je delší cesta svautem obecný jev a kam dal všechen ten benzín, když ho neprojezdil. Arnošt jí zatáhl dovnitř, posadil do křesla a řekl: "Tak už mi věříte."

"Věřím."

"Dobrá, všechno vám povím. Ale mám obavy, že už teď můžete být obviněna z kacířství."

"Já to risknu. Mluvte"

"A nebudete mi skákat do řeči?"

"Nebudu."

"A nebude vám vadit, když si přestaneme vykat?" Arnošt se lehce usmál.

"Nevadilo by vám, kdybych to navrhla já?" zeptala se Anna a najednou se rozesmála. "Já jsem Anna."

"A já Arnošt. Tak a teď už povím opravdu všechno." Arnošt nalil Anně sklenici vína. "Tak na to tykání," přiťukl, rozložil opět na stole mapu a dal se do vyprávění.

"Mapu jsem dostal od jednoho starého pána, býval to zeměměřič." Jeden roh mapy se zkroutil, Arnošt ho srovnal a zatížil svou sklenicí. "Sháněl jsem cokoliv, podle čeho bych se mohl orientovat. Mapa je totiž klíč ke všem cestám, oprostí nás od ztrácení času v modlitbách, zbaví nás nutnosti používat svauta a jejich navigační systém."

"Poslední tři roky jsem využíval času ušetřeného z modliteb ve svautě k průzkumu okolí. Dokázal jsem doplnit mnoho údajů, které v té staré mapě nejsou. Podívej." Arnošt odkudsi vytáhl průhlednou fólii a překryl jí starou mapu. Síť čar zhoustla, přibyly ale i tlusté černé linie krájející mapu na pravidelné útvary. "Nedovedeš si představit, kolik mi dalo práce zjistit, kde vlastně na té mapě jsme. Ale myslím, že už to vím." Arnošt ukázal na nápis 'Libeň'. "Identifikace mého bytu je Lib12588550, což by odpovídalo názvu čtvrti. Podle tvaru uličních bloků jsem určil, že bydlím v ulici, která je tady nazvána 'Na Hrázi'. A tady jsem donedávna pracoval," ukázal na jiné, celkem blízké místo, respektive na tučný nápis 'Prosek'.

Anna už to nevydržela: "Ale já taky bydlím v místě s jménem Libeň. Vždyť jsem sem teď došla pěšky!"

"Máš pravdu, musíš bydlet někde poblíž. Šli jsme ráno kolem tvého bydliště?"

"Ne úplně, ale byli jsme blízko. Je to pod kopcem, kousek od toho valu, kde jezdívaly ty …vlaky."

"Aha. Takže když jsme přišli po téhle čáře, to je moje cesta do práce, přešli jsme násep, to je tohle černé, k němu jsme scházeli z těchhle uliček, předtím jsme šli kus po té hlavní, Prosecké, takže musíš bydlet někde…"

"-Tady!" Anna už pochopila, že ty popsané dvojčárky jsou ulice a ukázala na místo, kde si dokázala představit svůj dům. "U Pekařky," četla zasněně: "To je krása. Daleko lepší, než nějaké Lib235," dodala.

"Tak vida, najednou umíš číst mapy," zasmál se Arnošt.

"To je ale pro normálního občana zbytečné," ocitovala Anna slovník. Arnošt to nepochopil, zatvářil se nejistě, ale to už se Anna smála: "Cituji jeden právní dokument, jehož ustanovení už jsme oba porušili. Bože, vždyť já se dneska dvakrát nemodlila a místo toho se procházela po Praze s kacířem recidivistou!" Cinkla skleničkou o Arnoštovu a usmála se na něj. "A vlastně mi to vůbec nevadilo," dodala pak docela tichým hlasem. Arnošt se na ní zadíval, vycítil náhlou změnu situace a bleskově vycouval: "Ještě jsem ti neřekl své poslední temné tajemství," oznámil vesele. "A sice, kam jsem schoval ty hektolitry neprojetého benzínu."

Anna hned nasadila přehnaně profesionální tón: "Dobrá. Komu jsi střelil pro naší ekonomiku tak potřebné pohonné hmoty?"

"Nestřelil jsem je. Jen ukryl. Tady nedaleko. Nedá se dost dobře popsat kde, musela by ses na to podívat. Půjdeme hned?"

"Nechceš si nechat taky něco na zítřek? Teď bych ráda věděla ještě pár věcí."

"Jak myslíš. Tak se ptej."

"Jak to, že jsi začal chodit do práce pěšky pravidelně? Vždyť je to rouhání."

"No," Arnošt se odmlčel. "Když jsem zjistil, že pěšky je to leckdy kratší než svautem, zahrabal jsem se do historie náboženství a zjistil zajímavé věci. Počkej, ukážu ti ještě něco." Arnošt odběhl do sousedního pokoje a zakrátko se vrátil se štosem omšelých knih, skript a různých lejster. Anna spatřila titulky jako 'Vývoj dopravní infrastruktury', 'Statistická ročenka EU 2021-25', či 'Bůh pro byznys'. "Tyhle tisky jsem získal s velkou námahou," oznámil Arnošt. "S jejich pomocí jsem si udělal obrázek vývoje svautomobilismu v posledních sto letech." Anna brala materiály opatrně do rukou, některými listovala. "Samé zbytečné informace," řekla si spíš pro sebe.

"Zbytečné, ale hodně zajímavé," podotkl k tomu Arnošt.

"Však já už vím, že informace, které naše zákony označují za zbytečné, jsou často ty nejzajímavější," souhlasila Anna. Nakonec odložila poslední starou publikaci a pobídla Arnošta k výkladu tajemství, která z knih vyčetl.

"Před zhruba osmdesáti léty nebyla doprava po městě vůbec sakrální záležitostí," začal Arnošt: "Lidi prostě po městě jezdili, když se chtěli někam dostat, ale nedělali z toho modlitbu. Ostatně, k čemu se ve svautě modlíš ty?"

"No přece k Bohu a jeho základnímu poslání, kterým je neustálý rozvoj lidstva," řekla Anna, ale ještě než skončila, věděla, že nemluví pravdu. Arnošt to snadno poznal: "Ale ne. Já nechci vědět, čemu by ses měla modlit podle těch blábolů v rádiu. Řekni mi, k čemu se v svautě opravdu modlíš."

"Tak asi k tomu, aby cesta trvala co nejkratší dobu," odpověděla Anna po kratším zaváhání.

"Tak vidíš. A teď ti řeknu, co se stalo na začátku našeho století. Tehdy se v Praze a v Evropě vůbec mohutně podporovala výstavba dálnic a silniční doprava. Poprvé měl svauto skoro každý obyvatel města, tehdy se jim ještě říkalo osobní auta. A to samé se dělo na celém kontinentě. Musím tě ale upozornit, že v té době ale nebyla osobní auta zdaleka jediným dopravním prostředkem. Jezdily hromadné autobusy pro desítky lidí a vlaky pro stovky lidí."

"A proč to tak nezůstalo?"

"Kvůli potřebě ekonomického růstu. Značná část ekonomiky byla postavena na výrobě aut a jejich doplňků. Určitě sis všimla, že jediné hospodářské odvětví, které trvale roste, jsou právě svauta. Ale nevíš, že to odvětví roste nepřetržitě už nejmíň sto let. Výroba aut byla pro ekonomický růst postupně stále důležitější. Automobilová doprava krátce po začátku století zcela zničila svou hromadnou konkurenci. Za pár let nastala situace, kdy měl každý svůj vůz, co dva roky mohl mít nový, každou cestu mohl a měl vykonávat autem. To byl naprostý limit, víc už se auty jezdit prostě nedalo."

"Ale říkal jsi, že odvětví svaut roste pořád dál," poznamenala Anna.

"Právě. Víš, jaký fígl někoho napadl? Zvýšit provoz tak, že se auta nechají jezdit po delších než optimálních trasách. V třicátých létech jedenadvacátého století už mělo každé auto povinně navigační systém. Ze silnic zmizely orientační tabule, podívej se tady na fotku." Arnošt rychle listoval v jedné z knih a nakonec našel snímek dálnice na konci dvacátého století. "Vidíš, všude kolem dálnic byly kromě billboardů cedule s popisem toho, kam která odbočka vede." Arnošt se na chvíli odmlčel, napil se vína a pokračoval: "Takže současná situace je taková, že svauta nejdříve desetkrát objedou město, nežli tě dopraví tam, kam potřebuješ. Z toho vyplývá víc najetých kilometrů, větší opotřebení, větší potřeba mít pohodlné svauto a svautomobilismus může trvale růst."

"A jak se do toho všeho dostalo náboženství?"

"To je prosté. Už od počátku jedenadvacátého století se mluvilo o 'Bohu spotřeby'. V roce 2015 nějaký blázen vytvořil představu Boha jako ochránce ekonomického růstu. Za deset let tím bylo potřeno křesťanství, náboženství s dvoutisíciletou historií. A před třiceti léty přišlo marketingové oddělení jedné automobilky s tím, že cesta autem je vlastně službou Bohu. Do měsíce to zavedli všichni výrobci aut ve svých reklamních kampaních, vytvořili novou třídu svatých aut a od té doby se cestování autem, promiň už svautem, glorifikovalo. Dneska spousta lidí tuší, co jsem ti teď řekl, ale většina z nich věří, že cestováním svautem slouží Bohu a rozvíjí prosperitu země, takže lidi raději nepřemýšlejí a nechají se vozit po ucpaných dálnicích místo toho, aby šli pěšky."

"To je ale šílené. Je aspoň to pravda, že to pojíždění po městě naší ekonomiku skutečně rozvíjí?"

"Rozvíjí výrobu svaut a stavbu dálnic. Ale viděla jsi, jak vypadá Praha dnes. Proti situaci na mé mapě je to neuvěřitelná změna. A náš život se tím také zhoršuje. Věřila bys, že například před šedesáti lety ses z jednoho konce Prahy na druhý dostala za čtyřicet minut? Dneska jsou to tři hodiny."

"To je neuvěřitelné. A lidi věří, že jízdou svautem pomůžou Bohu."

"Lidi hlavně nevědí, že by mohli cestovat taky nějak jinak," uzavřel výklad zachmuřeně Arnošt. Venku už se začalo šeřit, láhev vína byla skoro prázdná. "Už víš, jak mě budeš obhajovat?" zeptal se Anny Arnošt.

"Tuším," odpověděla Anna. "Pokud jsi ten benzín neprodal, tak tě z toho nejspíš vysekám."

V.

Druhého dne se obžalovaný se svou obhájkyní vydali k Arnoštovu úkrytu. Arnošt s sebou na ukázku nesl kanystr s benzínem vyčerpaným ze svého svauta. Nedošli daleko, jen k nedaleké dálnici číslo sto sedm, která protínala činžovní čtvrť v místě Arnoštem nazvaném "Na Žertvách".

Při dálnici zde bylo parkoviště vystavěné na z jedné strany vyvýšené betonové terase. Anna odhadla dobu vzniku zdi na poslední čtvrtinu minulého století. Ve stěně byly ocelové dveře.

"To je tvůj sklep?" zeptala se Anna.

"Ale kdepak. Moje ve smyslu, že bych to od někoho koupil, to není. Jsem spíš nálezce, "odpověděl Arnošt. "Akorát jsem si pořádně zajistil dveře. Tady mám klíč." Arnošt strčil do dveří neobvyklou čipovou kartu. Zámek pípl a dveře se otevřely. Zavanul z nich slabý pach benzínu.

Oba vstoupili do široké chodby. Arnošt sebral na zemi stojící benzínovou lampu, zapálil světlo a zavřel dveře. Anna zvědavě učinila několik kroků dopředu.

"Půjdeme dál?" zeptala se. Její hlas se vrátil v mnohonásobné ozvěně.

"Jestli chceš. Ale není to nutné, benzín jsem nalíval tady." Arnošt ukázal na gumovou hadici začínající hned u dveří a mizící v temnotě. Konec, či spíše začátek hadice byl nadzvednut do výše půl metru, přivrtán ke zdi a rozšířen malým trychtýřem. "A dolů je to dost daleko," dodal Arnošt.

"Nevadí. Chci vidět všechno."

"Dobrá. Tak mě následuj. Hadice nás povede." Arnošt odložil kanystr a vykročil jako první.

Chodba by byla docela prostorná, kdyby jí téměř celou nezahrazovalo rozličné neidentifikovatelné harampádí. Kličkovali asi sto metrů a pokud Anna mohla soudit, určitě minuli několik odboček. Gumová hadice je ale spolehlivě vedla. Když se před nimi otevřela rozsáhlá prostora, odbočili doleva. Sestoupili po několika schodech rozdělujících halu na dvě nestejné části. "Tady opatrně," nabádal Annu Arnošt. Hadice vedla přímo do středu prostory a klesala dolů po jednom ze tří úzkých schodišť vedoucích do hlubších podzemních prostor.

"Jak jsi na tohle místo přišel?" zeptala se Anna.

"Jako kluk jsem to tu měl prolezlé," usmál se Arnošt. "Jdeme dál," řekl. Schody vedoucí dolů pod jejich nohama kovově zaduněly. Slabá Arnoštova lampa nedokázala jasně osvětlit obrovskou prostoru, která byla široká asi třicet metrů a mizela před nimi ve tmě.

"A co to vlastně původně bylo?"

"Ten starý pán, od kterého mám mapu, říkal, že to byly tunely metra. Podzemní vlaky, jimiž se dala celá Praha projet ani ne za hodinu. Ještě teď se jimi dá projít třeba na druhou stranu města."

"Tys to zkusil?"

"Ale kdepak. Jen jednou jsem šel kus tunelem, asi za půl hodiny jsem našel odbočku a když jsem se vyšplhal nahoru, skončil jsem ve sklepě nějakého domu." Anna se dívala do tmy, jako by jí chtěla vykoukat. "Ale tenhle prostor není to hlavní," vytrhl jí Arnošt. "Jdeme dál." Oba následovali hadici, která se stočila pod schody, do dlouhé úzké chodby. Vedlo z ní mnoho nevelkých dveří, do posledních z nich hadice odbočila. Zevnitř intenzivně zaváněl benzín. Anna do dveří chtěla hned vstoupit.

"Nechoď dál," varoval jí Arnošt. "Tady by stačilo upustit lampu a letíme. Jenom nahlídni."

Anna couvla od pootevřených dveří a nechala si od Arnošta opatrně posvítit. Spatřila nevelkou místnost obestavěnou ovládacími pulty, jejichž účel nebylo možno poznat. Největším objektem uvnitř byla zrezavělá cisterna postavená doprostřed. Právě do ní byla zaústěná hadice. Benzín páchl dost pronikavě, cisterna patrně nebyla zcela těsná.

"Někdy si říkám, kolik litrů ho tam tak může být," ozval se Arnošt. "Asi dost."

"Až budeme chtít ten benzín vrátit, musíme mít elektrické světlo," podotkla Anna, "jinak by soudce i žalobce vyletěli do vzduchu."

"Ty jim to chceš ukázat?" zeptal se odmítavě Arnošt.

"Komu jinému to asi mám ukazovat, když chci prokázat tvou nevinu," odpověděla Anna. "A ten benzín ti stejně k ničemu není, jen tu smrdí."

"No tak dobře. Asi máš pravdu, byla hloupost tu ten benzín schovávat. Ale kam jsem ho měl lít? Do řeky?" Arnoštova řeč začala nabírat na obrátkách.

"Udělal jsi to rozumně," chlácholila ho Anna. "Benzín vrátíme, soudu prokážeme, že rychlost svaut je srovnatelná s rychlostí chůze a budeš osvobozen. Spokojen?"

"Jo, spokojen. A teď se už opravdu vrátíme." Rychle vystoupali na denní světlo.

Cestou ke svému bytu se Arnošt zeptal Anny: "Teď o mě víš všechno. Budeš mě soudit, nebo hájit?"

"U mě ses už obhájil včera. Tou procházkou ze zaměstnání." Anna se Arnoštovi podívala do očí: "A teď na tebe budu mít poslední otázku: Nechceš mě dneska doprovodit domů?"

Arnošt pohled opětoval. A až po téměř nekonečné chvíli odpověděl: "Rád. Ale jen, když půjdeme pěšky."

VI.

Díky změně soudu z formálního na skutečný bylo první přelíčení o měsíc odročeno. Ta doba byla pro Annu i Arnošta šťastnou. Zdálo se ani jeden z nich nestrachuje o výsledek procesu. Dosažený důkaz, že svauto není nejvýhodnější způsob přepravy, jim připadal schopný rozmetat veškerá obvinění.

Trávili spolu veškerý možný čas. Anna byla fascinována Arnoštovými dle zákonné definice zbytečnými znalostmi, její krása a pochopení pak nacházely mohutné odezvy u Arnošta.

Chodili spolu po městě (nebo spíš po tom, co z něj po výstavbě stovek kilometrů dálnic zbylo) pěšky, odhalovali nové kouty nezasažené svautomobilismem, odhalovali sami sebe. A nakonec se milovali.

"Víš, jaký mám sen?" zeptal se jednoho večera Arnošt Anny. Seděli na kopci, z něhož tentokrát bylo vidět jen několik světel v údolí. Hluk svaut se zdál být daleko, svit hvězd byl naopak velmi blízký. Anna počkala, až Arnošt opět promluví. "Chtěl bych mít dům s vyhlídkou, z níž by nebyla vidět jediná dálnice."

Anna se zasnila, a pak řekla: "Až ten proces vyhrajeme, koupíme si takový dům. Nebudeme nikam jezdit, já tam budu přes Internet učit práva a ty budeš hledat způsob, jak lidi přesvědčit, aby chodili pěšky."

"Ano, přesně tak to uděláme," přitakal Arnošt a přitáhl Annu blíž k sobě, aby jí mohl políbit.

Pak nastal den procesu.

VII.

"Dovolím si upozornit, že jakákoliv rekonstrukce jednání tohoto zločince je sama o sobě kacířstvím!" hřímal státní žalobce ze své tribuny. Anna ihned vyskočila: "Námitka! Rekonstrukci jednání svého mandanta považuji za klíčový způsob, jak prokázat soudu jeho nevinu!" Soudkyně se zamýšlela jen chvíli: "Námitce se vyhovuje. Rekonstrukce bude provedena dnes ve dvě hodiny odpoledne." Anna zářila. Prvního cíle bylo dosaženo. Nyní i soud uzná, že právo je na straně Arnošta Houdka.

Osamělý dům na Proseku, v němž Arnošt dříve pracoval, nezažil asi už dlouho takový nájezd. Na místo se kromě soudu, jeho úředníků a oficiálních dokumentátorů dostavili také zástupci médií s kamerami, zvědaví na další průběh kacířského procesu a chtiví ulovit pár záběrů šílenců, kteří se pokusí jít po Praze pěšky. Soudkyně však všechny čumily a novináře vykázala z dosahu. Teprve, když byl inkvizicí zajištěn pořádek, vyrazila skupinka čítající soudkyni, obžalovaného, obhájkyni, žalobce a několik soudních sluhů směrem k Arnoštovu bydlišti.

Byl to pro Arnošta i Annu velký den. Výhled na Prahu překvapil nejednoho člena výpravy. Sestup po žebříku zcela znechutil státního žalobce. A když obhájkyně jen tak mezi řečí prohlásila, že "támhle za tím rohem je můj dům," žalobce si ta slova zapsal, jako by si už chystal další proces. Při klopýtání přes bývalou železniční trať si obžalovaný neodpustil několik komentářů k principu železnice, za což byl soudním sluhou napomenut. Konečné dojití k Arnoštovu bytu v čase dvaačtyřiceti minut (tak dlouhý čas byl způsoben zejména únavou státního žalobce) se zdálo být pro obhajobu velkým vítězstvím.

Televizní štáby (jiné, než ty na Proseku, které by se svauty do Libně dostaly teprve za další hodinu) už na výpravu čekaly. Houdkova obhájkyně s uspokojením prohlásila na televizní kamery toto: "Nesporně jsme prokázali, že modlitba ve svautě cestu neurychlí, naopak jí v mnoha případech dokáže značně prodloužit i oproti pouhé pěší chůzi." A obžalovaný Arnošt Houdek dodal: "K nalezení nejkratší cesty stačí, když máte mapu a umíte v ní číst. Svauta k tomu nejsou zapotřebí."

VIII.

Teprve nyní zakročila inkvizice. K Arnoštovi a Anně přiskočili čtyři uniformovaní inkvizitoři a pevně je uchopili. Státní žalobce sdělil oběma překvapeným lidem, že jsou zatčeni za svatokrádež a propagaci hnutí směřujícího k potlačení ekonomického růstu. A v tu chvíli udělal Arnošt věc možná nerozumnou, každopádně však důležitou: Vytrhl se inkvizitorům, kteří ho drželi, těm u Anny dal každému jednu ránu pěstí, chytil Annu za ruku a rozběhl se s ní boční uličkou pryč od strážců zákona a víry.

Než se zaskočení inkvizitoři vzpamatovali, byli oba uprchlíci téměř z dohledu.

Samozřejmě se ihned rozeběhli za nimi. Ale museli se po pár stovkách metrů zastavit před ocelovými vraty vedoucími pod parkoviště u dálnice sto sedm. Než vrata násilím otevřeli, ozval se tlumený výbuch. Nedaleká dálnice se na pár vteřin vyboulila, aby se vzápětí propadla do deset metrů hluboké kaverny. Než se zastavil provoz, několik svaut se do té jámy zřítilo. Dým se zvolna rozptýlil, kvílení sirén oznamovalo, že se na místo blíží záchranné týmy a inkviziční posily.

Arnošta Houdka a Annu Petránkovou už nikdy žádný inkvizitor nespatřil.

IX.

V poslední době médii občas procházejí zprávy o tajemném svautě, které prý není navigováno automaty. Inkvizice jej marně stíhala a nakonec jej prohlásila za výmysl novinářů.

Ale dějí se i jiné podezřelé věci. Je záhadou, jak se na některých, svautem bezpochyby nepřístupných místech mohly objevit podivné billboardy vyjadřující pohrdání svauty a dokonce i jejich zavržení. Mnoho lidí je vidělo na vlastní oči a někteří z nich potvrdili (ovšem nikoliv veřejně), že bývají označeny signaturou A+A.

A když se navečer podíváte z okna, můžete na ulici stále častěji spatřit podivné postavy - chodce. Také nejspíš zjistíte, že na rozbitých a zarostlých chodnících se objevují vyšlapané pěšinky. Možná se také někdy dozvíte, že kolega z jiného oddělení dorazil do práce včas, přestože rádio hlásilo zácpu na všech městských okruzích a ranní modlitby bohabojných obyvatel tak byly minimálně o hodinu prodlouženy. Možná, že někteří z vašich přátel svá svauta sdílejí a používají jedno namísto dvou či dokonce tří. Patrně se tím rouhají daleko víc, než pokud by si při modlitbě jen četli noviny. Možná, že už málokdo jezdí svautem. Možná, že i vy přestanete…

Konec

Nahoru | Předchozí | Další